Dnes jsem začla zvracením. Úctyhodné, co? Do háje, chci přestat jíst, a ne zvracet.
Každopádně, dnešek můžu přežít s tím, že je mi tak blbě, že si dám maximálně zmrzlinu, pokud mi ji někdo nabídne.
Včera jsem taky málem hodila šavli, jenže v čínské restauraci. Note to myself: Nikdy nejez sushi.
Už se těším, až budu doma. Ne že by se mi Itálie (resp. Tirolsko) nelíbila, zbožňuju ji... jenže tady musím večer sníst obrovskou porci jídla a pořád mi někdo cpe něco sladkého, a navíc nemůžu začít s ranním a večerním běháním, protože tu neznám terén a jsem absolutně hluchoněmá, protože neumím Italsky ani Německy. A ještě k tomu - ve městě je tu obrovská spousta krásných holek (a desetkrát víc hezkých kluků, než v Česku), takže mé komplexy (nejen z váhy, samozřejmě) se začínají projevovat čím dál víc, což mě sakra štve.
Na FB jsem viděla fotku mé spolužačky, a to mě přivedlo k záchodu. Jestli hned přestanu jíst a doma začnu běhat, budu za pár týdnů o hodně hubenější, než ona, a přitom ještě na začátku prázdnin byla ona ta hubená a já ta špekatá.
Musím to zvládnout. Stýská se mi po dnech, kdy mi nesmírně kručelo v břiše. Po dnech, kdy jsem se cítila lehká. Dokonce je mi smutno i po Jill, což mě fakticky překvapuje, když si vzpomenu, jak jsem na ni při jejích smrtelných workoutech nadávala.
Chci konečně propadlé tváře, úzký pas a nohy jako špejle.
zvládnu to
Žádné komentáře:
Okomentovat